ISUZU D-max podruhé

Dobrý den,
dostáváte se na stránky zaměřené na větší auta, kamiony, tahače a podobnou těžkou techniku. Díky importeru Isuzu jsme dostali možnost ověřit, zda tato auta za něco stojí i pro rodinné využití. Tento test bude zaměřen na poněkud jiné publikum, než jsou stavební firmy, které potřebují dělníka do nepohody, který uveze na korbě jednu tunu, s níž vyjede v podstatě cokoli, kam vede aspoň trochu naznačená cesta. Ať jde o sníh nebo bláto, jsou tato auta vybavena možností pohonu všech kol, a když ani toto nestačí, je tu ještě redukce a s tou tento kolos již nic nezastaví.
Popíšu, co se dělo ten týden, kdy jsem měl k dispozici Isuzu D-MAX, a najel s ním kolem 500 kilometrů.
První, co musím zmínit, je respekt, který se dostaví v okamžiku, kdy u toho auta stojíte. Je vysoké, široké, dlouhé, temně černé a má batoh na zádech, který chci využít. Takže instruktáž a nasedáme do auta. První, co mě trochu znepokojí, je rozměr auta, který zabírá v prvních kilometrech více než polovinu cesty, což s najetými kilometry mizí. Zvykám si na velikost a vyčítám si, proč jsem si půjčil tak velké auto, protože se řídí odlišně než moje Mazda 6 s dieselovým motorem s výkonem 143 koní, která reaguje na plyn jiným způsobem, než 164 koní v Isuzu.
Tahle nálada mě ale přechází po pár ujetých kilometrech, které jsem si užil po Praze. Najednou zjišťuju, že auto působí jako magnet na okolí a řidiči se dívají, co je to za auto, které začíná a končí na křižovatce z každé strany o pěkných pár desítek centimetrů jinde. Co je úžasné, je pocit takové rádoby nadvlády nad ostatními auty a již začínám chápat řidiče vyšších aut, když mě začnou předjíždět v místech, kde není vidět z NORMÁLNÍHO auta, ale tady sedíte výše a vidíte přes střechy aut před vámi daleko dopředu.
Dojel jsem domů do Kutné Hory, povinně svezl rodinu a kamarády a zaparkoval u domu, protože jsem nechtěl riskovat rozměry garáže…
Druhý den ráno to všechno v podstatě začalo – týdenní rodinná dovolená na horách s dvěma dětmi. Normálně se snažíme zabalit jen to podstatné, ale dnes je všechno jinak. Říkám si, vezmeme všechno, co potřebujeme, místa je dost. Když nesu sedmý kufr, začínám litovat, protože si uvědomuju, že to na horách budu muset vynosit do srubu, kde máme ubytovaní – www.kasparaci.com mohu jedině doporučit. A ty jejich snídaně…
Jenže ještě tam nejsme, a jdu pro lyže, přeskáče, a vzhledem ke dvěma dětem balím dva boby. Pak přijde rodina a ptá se, jestli jsem vzal ty černé boby a sáňky? No NEVZAL, přiznávám, ale kufr je pořád poloprázdný, čili měním taktiku a říkám, že potřebuji jet ekonomicky a že sáňky je to poslední, co beru. Sedáme do auta a těšíme se na hory, kam máme dojet s tímto černým fešákem.
Řadím jedničku a vyrážíme. Co mě na autě baví, je ten klid, nenutí mě jet rychle. Prostě si najdu ideální tempo, které je kombinací auta a mého řidičského umění, které není kdovíjaké, ale posledních 19 let jezdím bez nehody. Jedu mezi 90-110 km/h a při jednom předjíždění krátkou dobu dokonce 150, ale auto bez problémů drží směr, a nic nenaznačuje tuto rychlost.

Dojíždíme do Jánských Lázní a v kopci poprvé měním na čtyřkolku. Ne, že bych musel, ale když ji auto má, proč nejet bezpečněji. Je tu trochu ledu a dojezd ke srubu je poměrně složitější, takže v předstihu dávám. Rozjíždím se, ale se zařazenou čtyřkolkou se nějak neumím srovnat v zatáčce. Má to menší rejd a vlastně si uvědomuju, že říkali, že do města to není ono. Takže rozjet jen s pohonem jedné nápravy, projet pomalu zatáčku, a jak se může přidat plyn, přetočím na čtyřkolku a jedu. Toto je jediné, co mě trochu vadilo za celou dobu.
Přijedu před srub a další situace, kterou musím řešit, je prostor na parkování. Musím auto postavit našikmo, jinak nikdo neprojede. Naštěstí dojíždíme jako první a místa je dost. Takže Radko, jdi mi ukázat, jak daleko jsem od té kamenné zídky… Pak nastává ten okamžik, kdy otevírám kufr a začínám se potit. Tolik krámů jsem neviděl hodně dlouho a nosím a nosím a nosím.
Jdeme lyžovat a krásně svítí sluníčko. Vyrážíme a míjíme lidi, co si říkají: „Co to je za značku, nějaký Rakušák neví, co s prachama a něco si tady dokazuje.“ Mlčím, usmívám se, protože je to všechno jinak. Na auto svítí slunce a ta černá mu fakt sluší. Tady se začíná rodit nějaké pouto. Třetí den nám sjezdovka Košťálka již nestačí, ale jako na potvoru se rozbije přibližovák, takže pěšky nebo autem.
Jedeme, vystupujeme, děti nazouváme na korbě, nikam se neohýbáme a děti nikam neutečou, prostě paráda. Sice déle hledám místo, ale nějak jsem si už zvykl, že se nevejdu všude a spíše už hledám výhody, než že bych se stresoval takovou drobností, že projedu kolem tří čtyř míst, kam bych se normálně vešel.
Nebudu vás napínat a nudit nějakou technickou specifikací a údaji, ale můžu směle napsat, že to auto je ideální pro rodinu s dětmi, která ráda jezdí na výlety, a je v podstatě jedno, kam jedete, ale na palubě si užíváte klidu, který nesnese moc srovnání. Naše silnice jsou plné děr, ale tady je nevnímáte, protože máte velká kola a na nich hodně gumy na tlumení nerovností. Takže díra nevadí. Prostě přes ni přejedete a s autem to ani nehne. A tam, kde člověk trousí hrubá slova na stav silnic, tam si jen řeknete, chudáci lidi ve sporťácích… Cesta z Jánských Lázní do Černého Dolu stojí za OPRAVU.
Týden uběhl jako voda a už zase vláčím všechno do auta a startuji. Vyrážíme směr Kutná Hora, a já si třídím myšlenky, o čem bude tento test, jestli vůbec někdo tohle bude chtít číst, jestli informace, které napíšu, budou někomu užitečné, a jak tak jedu, hraju si s počítačem. Zarazí mě jeden údaj, a to je spotřeba. Přijde mi nějaká divná a neadekvátní, a tak si začínám hrát, kam až se můžu dostat. Jedu stále stejně, ale nějak se pořád musím koukat, kolik píše ten rozbitý palubní počítač.
Nebudu vás napínat – když vracím auto, je na ukazateli průměrná spotřeba 7,1 litru nafty na 100 kilometrů. Najel jsem jen 500 kilometrů, takže nevím, jestli ten údaj je pro někoho důležitý, ale to auto se mnou zažilo Prahu a její kolony, klid na okreskách, sníh a led na horách, krátké starty k lanovce a to vše jen se spotřebou 7,1 litru. Údaj je jak z jiné doby. Loni s Audi A6 za 14 litrů s méně zavazadel, bez sáněk a bobů.
Člověk často přemýšlí, jaké auto si koupit, a zda jej využije a jestli je velikost spíše výhodou nebo handicapem. Větší auto má větší spotřebu, ale tady to nějak neplatí. Prostě jedete ve velkém bezpečném autě, máte prostor pro všechno, co potřebujete, a nemusíte řešit náklady na pohonné hmoty, protože když používáte běžná Mondea nebo Passaty s podobným výkonem, je spotřeba totožná nebo vyšší, protože tato auta vás nutí více šlapat na plynový pedál. Jestli jste smířeni s tím, že nebudete závodit v zatáčkách a nebudete mít zrychlení moderních TDI, jste na správné adrese.
Isuzu je jedním z nejstarších výrobců aut na světě. Mají mnohaleté zkušenosti s nákladními auty a tak jejich slogan „to nejlepší z dodávky a osobního auta“ nezní jako scifi, ale jako realita. Jen si musíte uvědomit, že tohle není na závodění, ale téměř ideální rodinné auto. Již chápu všechny ty staré udržované pick-upy s nástavbou, které rezavějí, ale jejich majitelé na ně nedají dopustit, protože tato auta jsou stavěna na počty kilometrů, které najezdí nákladní auta, a neznají ošizené díly s kratší životností – přece jen srovnávat reálný nájezd nákladního a osobního auta moc dobře nejde. Jen ta rez je zdobí všechny. Pakliže se podaří vyřešit stav, kdy tato auta rezavějí po pár letech, bude podstatně lehčí pro prodejce tento segment dostat k rodinám jako hlavní rodinné auto, a třeba do budoucna nahradí kombíky u cestovně laděných rodin, které sebou vozí kola nebo lyže. Jako majitel kombi přesně vím, co musím na auto přidat, když jedu na hory nebo když jedu někam na cyklistický výlet. U Isuzu toto neřešíte a prostě to dáte na korbu, zafixujete a jedete.
Po návratu z dovolené jsem začal přemýšlet o předtím nemožném – o pořízení tohoto auta. Kdyby se importérovi povedlo v Praze a Brně zřídit k prodeji ještě půjčovnu nástaveb, myslím, že to by velmi pomohlo k další atraktivitě tohoto segmentu, protože ne každý chce jezdit celoročně s korbou a nemá místo na uskladnění a vlastně tu korbu využije jen na tři týdny v roce.
Ale ten samý člověk může využít během roku i jiné druhy nástaveb, třeba kempingovou. O tažném zařízení na 3 tuny jsem se zapomněl zmínit, protože netahám nic těžkého, ale tady můžu, a vlastně tohle auto může uvést i paletu cementu. Jestli občas převážíte něco většího a nemáte v dosahu kamarády s dodávkou, je každý větší předmět problém, kdežto tady to místo je.
Když jsem říkal kamarádovi, že přemýšlím o změně auta, tak se divil. Když jsem dopočítal provoz, tak o tolik dráž než lepší kombi provoz nevychází, a při stejné záruce jako na osobách nevidím rozdíl. Jediné, co je zároveň výhodou i nevýhodou, jsou nakonec rozměry toho vozu, které vylučují jeho použití ale jen v centru Prahy a podélné parkování, jinak se místo najde, jen je potřeba počítat s více kolečky kolem bloku, než s městským autem.
Doporučení na závěr. Jestli uvažujete o novém autě a nevadí vám méně známá značka, kterou Isuzu je, doporučuji před koupí zahrnout i tuto automobilku do hledáčku. Ve výbavě můžete mít i kožený interiér, ale to už řešíme spíše vnitřek, než co to auto umí, a věřte, že je toho hodně, co může nabídnout.
S přáním mnoha bezpečně najetých kilometrů team