Aleš Loprais po roce znovu na stupních vítězů

Poslední etapu Rally Dakar 2025 zpestřili organizátoři hromadným startem, takže automobily s kamiony vyrážely do závěrečného měřeného úseku po čtveřicích.

Aleš Loprais s Davidem Křípalem a Darekem Rodewaldem tak jeli ve skupině společně s Mitchelem van den Brinkem, s nímž do posledního dne sváděli bitvu o druhé místo v celkové klasifikace kategorie kamionů.

Posádka červeno-černého kamionu Iveco Powerstar se startovním číslem #601 podala i v pátek 17. ledna v dunách Pusté končiny výborný výkon, ale nizozemskému soupeři stačilo, aby si její počínání pohlídal a nenechal si Lopraise výrazněji ujet. A přesně to se stalo.

„Řekli jsme si, že to i v poslední etapě zkusíme, protože stát se ještě mohlo komukoliv cokoliv. Proto jsme i na poslední speciálce tlačili, jak jen to šlo,“ popisuje David Křípal. „Po startu jsme se ujali vedení, v dunách jsme tahali, ale Mitchel van den Brink pochopitelně věděl, že pokud se mu ztratíme a nebudeme mu ukazovat, jak se lámou duny, tak by mohl nějaký čas ztratit. Proto se nás opět držel jako klíště.“

„Alda opravdu letěl. Myslím, že to byla nejrychlejší jízda v dunách, jakou jsem kdy zažil. A to bez ohledu na to, jestli šlo o auto nebo kamion. Fakt to byl strašný masakr. Myslím si, že jsme jeli na hraně možností našeho vozu. A je to vidět i na celkovém čase. Vaidotas Žala moc stál o první etapové vítězství, takže se taky hodně snažil, ale nakonec na nás ztratil přes dvě minuty. A to mi v cíli říkal, že jel opravdu na limitu.“

Loprais sice etapu vyhrál, ale van den Brink proťal cílovou fotobuňku se ztrátou pouhých deseti sekund. V konečné klasifikaci kamionů tak Aleši Lopraisovi s Davidem Křípalem a Darekem Rodewaldem patří třetí příčka s odstupem pěti a půl minuty od druhého van den Brinka.

„Výsledek je takový, jaký je. Ale musíme za něj být rádi, protože třetí místo je fajn a nechceme se rouhat a být s takovým výsledkem nespokojení. Naše cíle sice byly vyšší, ale to je Dakar. Už teď hledíme dopředu a uvidíme, co bude dál,“ uzavírá Lopraisův navigátor.
Aleš Loprais si z Dakaru odváží trofej za umístění na stupních vítězů již potřetí (v roce 2007 byl třetí, loni druhý), zatímco v případě navigátora Davida Křípala, který letos přesedl z osobního automobilu do kamionu, se jedná o jasně největší úspěch jeho dosavadní dakarské kariéry. Palubní mechanik a trojnásobný dakarský vítěz Darek Rodewald se z pódiového umístění raduje celkově již posedmé.

LOPRAIS TATRA TEAM & DAKAR CLASSIC

Pátý ročník Dakar Classic uzavřela dvanáctá etapa se startem a cílem v Šubajtá, jejíž součástí byl jeden poslední navigační test. Posádky s tatrovkami na jeho trati nezaváhaly a při premiéře Loprais Tatra Teamu mezi „klasiky“ se v cíli radovaly z velkého úspěchu: prvního a druhého místa ve skupině H2 Truck.

„Dakar Classic pro mě byl velkou premiérou nejen v cross-country rally, ale vlastně i za volantem kamionu, protože řidičák pro skupinu C jsem získal teprve měsíc před Dakarem,“ říká Igor Pazdera, jenž společně s navigátorkou Olgou Lounovou a mechanikem Milanem Holaňem dovedl k vítězství repliku Tatry 815-2 „Puma“.

„Musím říct, že to byl nádherný zážitek. Nádherné místo, mix cest, písek, kamení, keře, stromy, duny, rychlé pisty… Mělo to všechno. Auto bylo dokonale připravené, skvělá posádka, super tým. Nemělo to kam uhnout!“

„A pokud jde o umístění… Před startem jsem říkal, že chci hlavně dojet. Po první etapě jsem byl smutný, že děláme maximum, ale sbíráme strašně moc trestných bodů. Ale potom jsme zjistili, jak vše funguje, a začali do toho šlapat. Po týdnu jsme byli první a už to nepustili. Technické potíže jsme neměli a defektům jsme se vyhýbali. Je to pohádka. Neskutečné! Tatra nezná bratra! Děkuji všem, kteří nás podporovali a fandili nám,“ vzkazuje nadmíru spokojený Igor Pazdera.

Nadšený ze své premiéry v Dakar Classic je i Jiří Husek, který si společně s Lubomírem Dočkal, Dominik Holaň a zrenovovanou Tatrou 815 4×4 HAS dojel pro druhé místo.

„Celkově to byl velký zážitek a spousta nových zkušeností,“ rekapituluje Jiří Husek. „Určitě to není záležitost pro ‚malý kluky‘. Člověk musí úplně eliminovat pocit strachu, zachovat chladnou hlavu, přemýšlet a jet s velkým respektem k danému terénu a celkové situaci. Rozhodně to není procházka růžovým sadem. Jsou okamžiky, kdy si užíváte okolní přírodu, ale pak přijdou chvíle, kdy toho máte úplně plný brejle, zamotané ruce a stažený zadek.“

„Byli jsme tu poprvé, tak sám nemůžu srovnávat, ale posádky, která absolvovaly předchozí ročníky, tvrdí, že letos to bylo opravdu nejtvrdší, a to jak co do délky, tak náročnosti. Proto jsem rád, že jsme to celkově zvládli a drželi se statečně,“ uzavírá Jiří Husek.